
Báseň o kvočně Erže
Na severní točnu
přivezla jsem kvočnu.
U nás ji kleplo,
bylo jí teplo.
Jmenuje se Eržika,
ale tak jí nikdo neříká.
Pro tety, pro strýce,
pro psa i zajíce,
je to Erža, potvora,
nesnáší, jen krákorá,
po dvoře se vrávorá.
Na severní točně
moc se líbí kvočně.
Po divokém běhu
skočí si do sněhu.
Jednou takhle skočila,
(předtím něco vypila...)
křupla jí kost, má toho dost,
zlámala si nohu,
pomoct jí nemohu,
a tak sedí v rohu.
Poslouchejte, teď vám nelžu,
mám ráda svou kvočnu Eržu!
Co já si jen počnu?
Vezmu svojí kvočnu.
Opustím severní točnu.
Stavíme se na dvorku
sestřenice v New Yorku.
Navštívíme také šikmou věž v Pise,
o které četly jsme nedávno v knize...
Pojedem do Budapešti,
kde budeme tančit v dešti.
Když si nestoupnem do kouta,
najdeme Erže kohouta.
Jenže, zažila jsem krachy,
nemám žádné velké prachy.
A manžel mi nepučí,
ten zas něco zabučí.
Myslím si, že k této básni není co dodat. Snad pouze to, že to není o mně - nemám kvočnu, manžela a nebydlím na severní točně :)). Pokud budou nějaké komentáře, přijdou další básničky...:DD. A díky za přečtení.
Vaše SnowFlake*** *.
to je dokonalý.
fakt úžasná básnička, hrozně se mi líbí. :)